Bravo Girl! - Radši umřu, než abych jedla

Připadáš si tlustá? Držíš pořád nějaké diety? Nenech si to přerůst přes hlavu. Problémy s příjímáním potravy jsou nebezpěčnější, než si umíš představit!

Přečti si příběh Dany (16) a určitě ho neber na lehkou váhu...

Menstruaci jsem neměla už skoro rok. Jmenuju se Dana a mám anorexii. Vyslovit tuhle větu mi trvalo půl roku. Pořád jsem zavřená v léčebně, ale už si aspoň uvědomuju, kde byla chyba...
Byla ve mně. Kvůli mojí touze po dokonalé postavě jsem málem umřela. Ale od začátku.

Vždycky jsem byla trochu při těle. Odmalička jsem si kvůli tomu připadala méněcenná. Ostatní holky měly super postavy, mohly nosit minisukně nebo krátká trika, ale já musela chodila pořád v manšestrákách a vytahaném svetru, abych zakryla svoje špeky.
Nejhorší to bylo v létě. Tak jsem se styděla ukázat se v plavkách, že jsem se radši ani nechodila koupat. Odjakživa jsem nesnášela svoje stehna, špeky na břiše, vytahanou kůži na rukou. Byla jsem sama sobě odporná.
Navíc moje nejlepší kamarádka Lucka si našla kluka a neměla už na mě čas. Hrozně jsem taky chtěla s někým chodit, ale kluci o mě nikdy neměli moc zájem. Přičítala jsem to tomu, že jsem tlustá – a s tlusťoškama přece nikdo chodit nebude. Až teď si uvědomuju, že problém byl jen v mém sebevědomí.

Nebyla jsem sice nikdy žádná vychrtlina, měla jsem pár kilo navíc, ale při výšce 170 cm jsem vážila 76 kg, takže jsem nebyla ani žádná slonice, jak se mi kluci občas smáli. Připadalo mi ale, že vážím snad tunu, a bylo mi jasné, že jestli chci být spokojená, musím zhubnout. Pořád jsem zkoušela nejrůznější diety, ale nikdy jsem moc neshodila. Bod zlomu nastal, když jsem potkala Petra. Byl náš trenér volejbalu a byl hrozně krásnej. Chtěl, abychom byly nejlepší družstvo, a hrozně nás péroval. Byla jsem trochu pomalejší než ostatní holky a Petr mě za to hrozně buzeroval. Řval na mě, že jsem metráček a že se nediví, že s takovým zadkem nedokážu popoběhnout.

Po tréninku jsem byla vždycky na dně. Bylo mi jasné, že musím zhubnout. Za každou cenu. A jediné řešení bylo přestat jíst úplně. Moje odhodlání bylo opravdu velké. První den jsem pila jen vodu. Druhý den mi bylo špatně od žaludku, tak jsem si dala vařenou rýži a pak už jsem jedla jen zeleninu. O ovoci jsem se dočetla, že má v sobě spoustu cukru, takže kromě melounu a jablek jsem ho odmítala. Ze začátku to bylo skvělý. Jakmile jsem zhubla, všichni mě chválili, jak mi to sluší. Petr mi dokonce řekl, že je to super, že jsem se přestala přežírat. V té chvíli jsem si ani neuvědomovala, jakej je to hulvát. Cítila jsem se skvěle, že jsem to dokázala.

Odulé tváře zmizely a kalhoty mi byly veliký. Říkala jsem si, když zhubnu ještě tak 10 kilo, budu se Petrovi určitě líbit. Tak jsem si zhnusila jídlo, že jsem neměla vůbec hlad. Moje nejoblíbenější svíčková mi najednou byla odporná. Když jsme ji měli v sobotu k obědu, ani jsem se jí nedotkla. Mámě bylo brzo jasné, že se něco děje. Začala kontrolovat to, jak jím. Nutila mě, abych před ní snědla večeři. Hystericky jsem ječela, hádala se s ní a brečela, že to jíst prostě nebudu. Bála jsem se, že když sním třeba jen bramboru, budu zase tou starou tlusťoškou.
Váha šla sice rychle dolů, ale brzo jsem začínala mít i zdravotní problémy. Přestala jsem mít menstruaci a začaly mi padat vlasy. Byla jsem totálně vyčerpaná. Po škole jsem chodila hned domů, kde jsem jen polehávala. Dělaly se mi mžitky před očima a často se mi točila hlava. Ale touha po štíhlé postavě byla silnější než cokoliv jiného.

Nakonec jsem musela s volejbalem přestat, neměla jsem energii ani na to, abych přeběhla hřiště. Brzo se to vyhrotilo. Ve škole jsem omdlela vyčerpáním. Odvezla mě záchranka. Všem bylo jasné, že se mi to vymklo z rukou. I přes můj odpor mě naši nechali zavřít na psychiatrii. Tam mi řekli, že když tam nezůstanu, umřu. Rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem umřít. Chtěla jsem zpátky domů, hrát volejbal, užívat si... Ale to nešlo. Vypěstovala jsem si fobii z jídla. Menstruaci už jsem neměla přes rok, začaly se mi kazit zuby, měla jsem hroznou pleť a panický strach z toho, že ztloustnu. Než jsem pochopila, že jídlo k životu prostě potřebuju, stálo mě to opravdu hodně.
Teď se znova učím jíst, ale jde to pomalu. Sestry bedlivě kontrolují každé sousto, které do sebe dostanu. Nevím, jestli se někdy úplně vyléčím, ale rozhodně nechci celý svůj život trávit v ústavu, kde mě nutí jíst.

---

Co je ANOREXIE?

Psychosomatická porucha, u které jde o přemáhání pocitu hladu. Poruchami příjmu potravy trpí asi šest procent populace. Mentální anorexie je typická omezováním až úplným odmítáním potravy. Věk nemocných se stále snižuje. Jen asi třetina nemocných se zcela vyléčí, šest procent umírá. Přibližně z 95 % jsou anorexií postiženy ženy. Naprostá většina z nich je ve věku od 12 do 18 let, i když někdy se porucha může objevit i po čt yřicítce či padesátce. Stejně tak jsou známy případy o hospitalizování čtyřleté dívenky s diagnózou mentální anorexie. Mnohé studie však ukazují, že ve skutečnosti je lépe mít trochu nadváhu než vážit něco pod příslušnou ideální tělesnou hmotnost.


Jak nám na otázku o držení diety odpověděly ostatní holky? 80 % občas nějakou vyzkouší. 12 % ještě žádnou dietu nikdy nedrželo, ale kdyby přibraly, určitě by dietu držely!
8 % říká, že to zapotřebí!

A jak jsi na tom s dietou ty? Potřebuješ zhubnout nebo jsi se svou postavou spokojená? A je řešení držet v dospívání nějakou dietu? Napiš nám svůj názor!

---