Bravo Girl! - Super rok za oceánem

Marta (18) strávila jeden školní rok na střední škole v Americe. S čím vším se musela vypořádat a jako zážitky si přivezla?

Možností, jak se naučit cizí jazyk, je spousta. Pokud tě drcení z učebnic nebaví, můžeš strávit školní rok v USA. Stejně jako Marta (18), která si odtamtud přivezla nezapomenutelné zážitky...

---

Když si můj starší brácha odjel před třemi roky splnit svuj americký sen, řekla jsem si, že bych to jednou chtěla taky zkusit. Lákalo mě odjet na 10 měsíců pryč, zažít něco úplně jiného, poznat nové lidi a predevším se zdokonalit v angličtině.

UPROSTŘED KUKUŘICE?

Po vyplnění kopy formulářů a po půl roce čekání se pro mě konečně našla rodina! Dozvěděla jsem se, že pojedu do státu Nebraska. Středozápad - hospodářská oblast. Představila jsem si dům uprostřed kukuřičného pole. :-( Nakonec to ale dobře dopadlo. Moje rodina bydlela ve městě Omaha, které má skoro million obyvatel.
Dost se mi ulevilo. Pár dní nato jsem od nich dostala první email. Působili moc mile. Začala jsem si psát se svou „budoucí sestrou“ Carrie a přišlo další překvapení: byli to katolíci a já měla chodit na střední katolickou školu. Znamená to, že se budu muset modlit, chodit do kostela a věřit v Boha?

DEN ODJEZDU

Byla jsem nervózní a smutná, ale zároveň jsem se tešila na nové a nepoznané. Nejdřív mě čekalo třídenní školení v New Yorku a pak už jsem zamířila ke své nové rodince. Na letišti v Omaze na mě čekali s cedulí “Vitáme Vás!“ Už od začátku byli všichni moc milí. Hodně jsme si povídali, snažili se, abych se u nich cítila jako doma.

TĚŽKÉ ZAČÁTKY

Pak přišel můj první školní den. Byl trochu zvláštní, připadala jsem si, že tam nepatřím. Znáte ten pocit, když nevíte, o čem je řeč... Můj oblíbený sarkasmus a ironie na čas zmizely, neuměla jsem je použít tak, jak jsem byla zvyklá. Nepředváděla jsem se, najednou jsem nevěděla, jak na to. Byla jsem nejistá a připadala jsem si jak malý dítě.
Co se týče reakcí spolužáků, ty se lišily. Někteří si se mnou začali nadšeně povídat, někteří jen koukali. Přišlo mi, že čekají, že udělám něco nepatřičnýho. Naštěstí to po pár týdnech odeznělo. Nejtěžší ale asi bylo srovnat se s jejich kulturou - hlavně to neustálé nadšení.

Pořád se usmívat a nadšeně odpovídat znova a znova na někdy stupidní dotazy. I když jsem z toho už byla unavená a neměla náladu, říkala jsem si: Nemrač se, budou se tě bát.

Taky jsem si ověřila, že témata „párty“ a „móda“ jsou velmi oblíbená a nosná. Američanky milují „evropskou“ módu a byly a stále jsou nadšené z mých módních kreací. Holky mě přijaly mezi sebe celkem rychle, jenom jsem si musela zvyknout na jejich afektovanost. Afektovaní jsou tam skoro všichni.
Neříkám, že je to špatně, jen jsem na to nebyla zvyklá.

JINÁ PRAVDILA

První měsíc utekl rychlostí blesku a já na všechno koukala o dost pozitivněji. Stále se něco dělo. Moje rodina mi ukázala celé město a všechny známé, takže jsem ani neměla čas být smutná. Musela jsem se sice přizpůsobit jinému režimu a pravidlům, ale s tím jsem počítala. Byla jsem zvyklá mít svůj volný čas - jít ven, nevysvětlovat kam, proč, s kým a na jak dlouho. Tam to takhle nefunguje. V první řadě se všude jezdí autem. Město není chůzi přizpůsobené a já auto neměla. Moje rodina chodila pravidelně do kostela, i když mě nenutili, a často se pořádala rodinná setkání, která čítala až 60 členů! Snažila jsem se na všem najít něco pozitivního.
Viděla jsem třeba rozdíly v tom, jak probíhá výchova tam a jak u nás, a ocenila způsob, jakým jsem byla vychovaná já.

ŠKOLA V POHODĚ

I přesto, co jsem o americkém systému výuky slyšela, jsem školu očekávala těžší. Látka se tam neprobírá tak podrobně jako u nás, díky čemuž jsem si tam připadala jak na prázdninách. :-) Na začátku jsem sice občas něco nepochytila, ale i tak nebyl problém dostat za A nebo za B. Déle jsem si ale zvykala na povinnou školní uniformu. Jsem v módě celkem kreativní, a tak jsem se bohužel nemohla moc projevit. Ale zas jsem přišla na to, že to šetří čas a peníze. :-) Každý den jsme měli osm hodin a pokaždé ty samé předměty.
Povinná byla angličtina, matika, dějepis a náboženství. Co se náboženství týče, musela jsem se učit stejnou látku jako ostatní, ale nikdo mě nenutil věřit v Boha. Po škole jsem si ještě vybrala několik aktivit - divadelní kroužek, sbor a nakonec ještě jazz band. Poznala jsem díky tomu spoustu lidí, zažila super vystoupení a dokonce i lásku s baskytaristou naší kapely. :-)

NEZAPOMENUTELNÝ ROK

O víkendech jsme se většinou sešli s kamarády a koukali na video nebo jen tak povídali.
Často se pořádaly různé mejdany, což byla má oblíbená část týdne. S holkama jsme chodily nakupovat, na koncerty, tancovat nebo do kina. Dokonce jsem tam byla na koncertě Čechomoru a Lenky Dusilové! Čas utíkal hrozně rychle a já se najednou musela chystat k odjezdu.
Těšila jsem se domů, ale loučení bylo težší, než jsem myslela.
Rodina i přátelé mi připravili úžasnou rozlučkovou párty, na kterou nikdy nezapomenu. Splnilo se mi opravdu vše, co jsem od tohohle „výletu“ očekávala.
Naučila jsem se nejen skvěle anglicky. Umím se také radovat z maličkostí, jsem samostatnější, na hodně věcí se koukám s nadhledem a dokonce jsem přijala americky zvyk: „usmívej se a buď nadšený“. Usmívám se a je mi dobře. :-)

Lákal by tě rok v zahraničí? Zvládla bys to sama bez rodiny a kámošek?

---